Nenasytná

Byl krásný jarní den, sluníčko svítilo, a tak se Lenka s Pavlou domluvily na odpolední procházce, návštěvě cukrárny a možná také večerním kinu. Obě kamarádky se znají již od dětství. Nyní společně chodí na střední školu, a proto spolu tráví většinu volného času.

„Ale nepovídej,“ namítala Pavla ve chvíli, kdy se jí Lenka snažila přesvědčit, že se jí jeden nejmenovaný spolužák vůbec nelíbí a že by procházku s ním nevyměnila za procházku s ní.

„Dobře, jsem viděla, jak na něj koukáš,“ pokračovala Pavla neúnavně až do doby, kdy se Lenka usmála a svým výraz tak nepřímo potvrdila Pavliny domněnky a fakt, že se jí chlapec skutečně líbí.

„Dočetla jsem tu knížku Nenasytná, co jsi mi doporučila,“ pokusila se Lenka změnit téma rozhovoru. Pavla pochopila, že předchozí téma nemá smysl dále rozebírat, a tak se přidala.

„Vážně? A jak se ti líbila?“ zeptala se.

„Moc. Už jsem si ji taky objednala z knihkupectví Mobi a hned jak mi přijde, přečtu si ji ještě jednou,“ řekla Lenka. „To mi připomíná, mám ji s sebou v tašce, večer mě upozorni, ať ti ji vrátím.“

„Klidně mi ji dej hned. Tašku máš i tak těžkou a nebudeš ji muset nosit,“ vyzvala Lenku Pavla. Lenka tedy otevřela tašku a po chvíli z ní vytáhla knihu, na jejímž obalu bylo velkým písmem napsáno Nenasytná. Předala ji Pavle a ta si ji stejně rychle schovala.

„Díky za půjčení,“ dodala ještě Lenka. „Nechceš taky nějakou půjčit?“ zeptala se.

„Hm,“ zamyslela se Pavla, „zatím asi ne. Včera jsem Mobi taky navštívila a objednala si knížky hned dvě. Víš, když jsem čekala na nádraží, až se mamka vrátí, byla mi dlouhá chvíle.“

„To chápu,“ přikývla Lenka. „Mobi je vůbec parádní knihkupectví, že?“

„To ano. Které jiné ti nabídne 25% slevu a knihy ti doručí nejpozději do tří dnů. Navíc, jak já bych se bez Mobi včera nudila, to nemáš představu. Čekala jsem na mamku asi hodinu a půl.“

Obě děvčata se vesele vybavovala dál a dál. Přicházely zrovna k jejich oblíbené cukrárně, když v tom najednou Pavla povídá. „Podívej, není to ten tvůj milý?“