Bylo deset minut po páté, já seděl v čajovně a čekal na Lenku. Ta chodívala vždycky pozdě. Už na základní škole, co si pamatuji, měla problém stíhat první vyučovací hodinu. Proto jsem už po příchodu vytáhl knihu, abych si čekání alespoň trochu zkrátil, a pustil se do č

Vlak přijel zhruba za necelé dvě minuty, jak bylo hlášeno. Spolu s dalšími cestujícími jsem vykročil k nejbližšímu vagónu, nastoupil a vydal se najít si místo k sezení. Po pár metrech jsem narazil na téměř prázdné kupé, otevřel jsem dveře a zdvořile se zeptal: „Máte

„Já mám ráda Beletrie.eu. Objevila jsem to knihkupectví náhodou při hledání na internetu a pro pozitivní ohlasy ostatních čtenářů jsem tam poprvé i nakoupila. A od té doby neznám nic jiného.“

I když byl Radim úplně obyčejný, pětatřicetiletý chlap, jeho den už od samého rána začal značně neobyčejně. Mimo to, že zaspal a převrhl na sebe hrnek s kávou, ujel mu nejbližší spoj do práce, takže na důležitou schůzku přišel s hodinovým zpožděním. Není divu, ž

Byly tři hodiny odpoledne a já šla právě z práce. Chodím tak každý všední den mimo čtvrtek, kdy zůstávám déle a klábosím s kolegyněmi. Tedy ne přímo v práci, ale při čaji či kávě v naší oblíbené, nedaleké kavárně. S Lenkou jsme ji poprvé navštívili, když

„Ale nepovídej, takhle rychle to snad ani nejde,“ namítal Petr kamarádovi, když šli právě ze školy jako každé středeční odpoledne klidnou uličkou a Honza se jej snažil přesvědčit o svých čtenářských schopnostech.

„No vážně, já nelžu. Málokterou knížku č

Bylo škaredé, podzimní odpoledne. Za okny sem tam pršelo, sem tam mrholilo, zkrátka počasí, že by psa ven nevyhnal. A já seděl na gauči a přemýšlel, jak si ten nevydařený den zpříjemnit. V tom mě to napadlo.

Jako by to bylo teprve včera, kdy jsem se procházel uličkami <